Má “goučko” smysl a je možné během jeho průběhu vytvořit ve třídě koleketiv?

Přiznám se rovnou. Od začátku srpna jsem se 3. září tak trochu obávala. Přece jen se s novými lidmi neseznamuji každý den.

Ale nakonec ten den přišel a my jsme po sobě na nádraží zvědavě pokukovali. Nemá však smysl líčit celou cestu. Byla dlouhá a nezajímavá, takže se raději přesunu dále. K cestě z Javorníku do Račího údolí. Ta už byla záživnější. Museli jsme obcházet spolužáky a ptát se na nějakou informaci o nich. To mi připadalo trochu padlé na hlavu, radši bych si normálně popovídala.

Ještě téhož dne jsem málem omdlela nad “krásou“ našich chatek. A to nebylo jediné překvapení toho dne.

Nakonec jsme však tento úsek cesty nějak přetrpěli a pokračovali jsme další asi 2 km do Račího údolí s těžkým batohem na zádech. Zde už (podle mně) začalo pravé seznamování. Do ničeho nás nenutili, takže se každý mohl bavit s kým chtěl a o čem chtěl. Ještě téhož dne jsem málem omdlela nad “krásou“ našich chatek. A to nebylo jediné překvapení toho dne. Hned vzápětí jsme v jídelně zjistili, že jídlo opravdu nechutná jako od maminky. Spíš chutnalo jako od dědečka, který neumí vařit.

Dále nás čekalo pár “seznamovacích“ her, při kterých jsme si měli zapamatovat jména ostatních. To se také stalo, po těchto hrách jsem si kupodivu pamatovala jména všech svých spolužáků. Večer se nesl v podobném duchu. Hráli jsme hry, které mě skoro nebavily a večeřeli jsme ne moc dobré jídlo. Úterý začalo slibně. Ráno jsme se všichni ponořili do námořní bitvy, která se všem líbila. Všichni nadšeně běhali k soupeřům a navzájem si ničili lodě. Mně to moc nešlo, nezničila jsem nikomu ani jednu loď, zato to byla skvělá zábava. Ale ráno se přehouplo v odpoledne a to předčilo všechna má očekávání. Hráli jsme totiž turnaj ve fotbale. Přesněji řečeno turnaj v obrovském stolním fotbalu. Smekám před člověkem, který ho vymyslel. Tenhle fotbal není vůbec náročný ani agresivní, takže ho mohou v klidu hrát i “křehké“ dívky. Co k tomu dodat?

Měli jsme se navzájem seznámit a poznat, ale stalo se to?

Celé turnajové odpoledne bylo úžasné, i když ke konci už byly na některých vidět otrávené obličeje. Zkrátka, všeho moc škodí. A pak začala poslední, pro mě a Drahoše osudná, část dne. Šli jsme k bývalé tančírně, kde se měla konat další hra- přesněji řečeno soutěž. Jmenovala se režisér a šlo o to, zapamatovat si co nejvíce hlášek z filmů/seriálů. Ta mě také opravdu moc bavila, ačkoli, ne všichni na tom byli stejně. Měli jsme se navzájem seznámit a poznat, ale stalo se to? Snad alespoň částečně ano, ale nikoho nepoznáte jen za čtyři dny. Na to je potřeba mnohem víc času.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.